4 ... Pravda
"Tvůj otec do podzemí chodil po dlouhá léta, chtě vyrobit elixíry, lektvary, a vymoženosti, jež se Alchymistové zabývají. Když se doslechlo všem ve světě podzemí, že se usadil Zlostrom po své pouti, lekli se. Všichni se Zlostroma báli. Putoval z dalekých zemí. Svoje kouřeny zapustil tak hluboko do země, že dospěli až k nebi podzemního světa. Jedna z možností jak zneškodnit Zlostroma, je uřezat mu kořeny, a ucpat, aby nemohl čerpat zlo z podzemního světa. Každý zlí skutek a čin mu dodává sílu. Vsaje ho do kořenů, a svou sílou pak bojuje proti slunci. Když vyhrál souboj, chytil oběť. První oběť, jakou kdy chytil. Dodalo mu to zatím největší sílu, ještě větší, než měl v ten den, kdy dokázal zapustit kořeny, a stihl to za jednu noc (ve dne by mu to slunce překazilo). Z Oběti vyčerpal zlo, a zabil slunce, a tím dovršil svého prvního cíle. Jeho dnešní cíl je, vytvořit z tří lidí oběti. Když chytil jednu oběť, musí alespoň tři dny počkat, než zabije další. A to bude tvoje matka, nebo otec. Až uplyne pět set let po druhé oběti, a pět set let, a tři dny po mučení nastávající oběti, bude moci zabít poslední oběť, a tím docílí toho, co si přeje: jmenovat další Zlostrom. A ž budou ve světě dva Zlostromy, nebude mít ani Císař Blesků a Hromů šanci. Ve dvou se to lépe táhne, nepřátelům v krku prahne. Teď už si domyslíš, že musíš buď usekat kořeny Zlostromu, nebo docílit toho, aby neexistovaly zlé hříchy v podzemí. Stvoř skupinku lidí, kteří budou proti zlým hříchům podzemí bojovat. Ještě se nezapomeň podívat v tatínkově kůlničce. A teď, musíš odejít. Jsi v Železné Rudě. To je na Šumavě. Musely jsme tě přemístit co nejdál od severu čech. Teď buď podzemními chodbami půjdeš, nebo vlakem pojedeš. Rozhodni se. Za pět minut musíš odejít." V kismalenovi se vzbudil strach, sám? Neměl na to čas:
"Pojedu radši vlakem. Co peníze?"
"Dostaneš Čarovný Klobouk. Když vyplníš dobrý skutek, získáš, co zrovna potřebuješ. Ahoj." Kismalen vsal z postele, už docela svěží, a šel ke dveřím. Babička šla za ním, podala mu klobouk a vyšel ze dveří. Když se za ním dveře zavřely, teprv mu došlo, že je před chaloupou, v zimě na Šumavě. Najednou je nikde, pak na nádraží, které hlásá: Železná Ruda- Alžbětín. Rychle jednal, a podíval se na elektrickou zabuli jízdních řádů. Všechny jeli tam kam nechtěl, do Klatov, a dál. Najednou narazil na něco; Praha, Praha hlavní nádraží. Z prahy by mohl jet do Děčína... vybavil si to... rychlíkové zastávky... z Prahy... Praha hlavní nádraží... nebo Holešovice... Ústí nad labem hlavní nádraží... DĚČÍN! V děčíně vystoupí, a je to. V řádku tohoto spoje stálo: Do: Praha hl.n., odjezd v 12:42. Ještě si našel příslušný řád, a zjistil že v Praze to bude v 16:55. Jede to přes Smíchov. Bylo deset hodin. Měl dost času na dobrý skutek, ohlížel se okolo, ale jic ho nenapadalo... Po chvilce uviděl, jak nějaký pán spadl do železnice. Byla jeho chvíle! Přiběhl tam, s ním celý houf lidí, a on jako jediný skočil do kolejiště. Když se jeho podrážka dotkla železnice, ucítil dunění; mašina co nevidět přijede. Rozhlas hlásal: "Vlak číslo 587 směr Klatovy přijede na páté nástupiště v deset hodin, patnáct minut." Všichni se bály mašiny.Když sem chlapa zvednul, dal mu slušnou facku, a on se probral. Když vstal, uvědomil si kde je, a vylezl na nástupiště. Já ovšem tam nedosáhl. Mašina byla v dohledu: vteřiny posledního života nastaly: 10, 9, 8... pán seskočil dolů, ten samý co sem ho zachránil ...7,6,5... dla si mě na záda, mašinfýra zbrdil, když nás viděl, a zatroubil ... 5,4,3,2, pán mě dal na nástupiště, a vyšvihl se nahoru. Upadly mi boty, a když sem sejmul klobouk z hlavy, bylo pod ním 600 korun.
