5 ... Průzkum
Když Kismalen nastoupil do vlaku, vybral si prázdné kupé. Jízda byla dlouhá, ale rychlíkem do Prahy ho to náramě bavilo.
Když vystoupil v Děčíně, jel osobákem do Dolního Žlebu, pak pěšky do Labské Stráně, po kilometrové cestě z nádraží, se konečně dostal do Labské Stráně: bylo devět večer. Poslední spoj do Jetřichovic jel v jedenáct. Z Jetřichovic pak může do Doubic snadno poprosit známého Kimetra, a ten ho odveze autem do Doubic. Vydal se pěšky na další zastávku autobusu, Arnoltice, aby zahnal nudu.
Jen tak tak stihl autobus v Arnolticích, a když po půl dvanácté zazvonil na Kimetra, nikdo tam nebyl. Šel se podívat, kdy jede nějaký autobus do Doubic, ale zjistil, že až po druhé ranní. Našel si tedy útulné místečko, a v zimě, usnul.
Probudil se ráno. Stihl spoj do Doubic hned deset minut po čekání, a byl před domem. Když odemkl, seběhl do sklepa, a zkoušel uvolnit nějaká prkna. Jedno povolilo. Když vešel dolů do chodby, vedla čtyřmy směry: doleva, tam vedla rovně, doprava, to vedlo po schodech dolů a rovně, kde se cesta rozdvojovala. Šel rovně, a pak doleva. Bloudil chodbami, až narazil na nějaké dveře. Otevřel je, a viděl Alchymistickou dílnu...
Chvíli mu trvalo než se vzpamatoval, pak si to pořádně prohlédl: na policích byli lektvary zelené, křiklavě červené, ale i záhadně smaragdově zelené. Modré lektvary byli na levé polici odděleny, a zamčeny v nějaké průhledné skříni.Ve vyších policích jsou k knihy, první které si Kismalen všiml, měla na křbetu krkolomným písmem napsáno: Záhada Modrých lektvarů. Další měly podobná jména (tedy ne podobná, ale například: Smrtící Lektvary, zkrátka a dobře, o Alchymistickém učení). Po celém obvodu kulaté místnosti byli tři řady polic; v té nejnižší byli lektvary všech barev, kromě modrých, v druhé knihy, a v třetí zamčené neprůhledné skříně. Jediná průhledná, tam byla, s modrými lektvary. Pod policemi bylo něco jako linka, ale byla to alchymistická deska, kde otec pracoval s věcmi, co vynalezl. Co má prozkoumat? Na desce byla otevřena nějaká kniha. Jmenovala se Míchání Smrtících Lektvarů. Byla otevřena na straně 153, kde hlásal nadpis strany: 4.Kapitola, Jaké druhy vraždících nápojů? To Kismalena zaujalo, proto četl dál:
4.Kapitola,
Jak Vražditi?
Máteli chuť, někoho zabít,
musíte lektavarské zásoby nabýt,
Do objeti pak lektvary: drti! drti!
To ho dožene k zoufalé smrti.
Nejdřívě infarkt lektvarem mu udělejte,
pak smrtící nápoj mu do pusy vlejte:
Krev muchomůrek sežeňte,
a sní to opravdu přežeňte.
Do toho dejte hodně Hlinovřesu,
a k tomu z elfího žaludku mořskou řasu!
Když tohle všechno dohromady dáte,
jed tam ani nepřidáte,
vaše oběť se v půli života rozpadne,
Její tělo v hrobě chladne, chladne, chladne...
Když si to přečetl, moc se divil, čemu se táta věnoval. Přelétl očima police, a zůstalů vysat na jedné knize, zvané Podzemní Svět. Bába z Železné Rudy mu o tom povídala. Vzal ji, byla hrozně těžká! Rozprášil prach na nápisu, a leskl se tam název. Pod ním byl obrázek nějakého tvora, který šel v mírném předklonu, a byl zelený. Měl rozpřáhlé ruce, a vypadal strašlivě. Pod ním se leskl zaprášený zlatý nápis Pán Podsvětí. Když knihu otevřel na tam, kde by měl být začátek knihy, ucítil jak mu kniha vnucuje myšlenky: Čti, jen čti, jsou zajímavé věci, čti,čti,čti,čti! Čti!! ČTI!!! Už to bylo slyšet, kniha mluvilo, podíval se tedy na stránku, kde bylo otevřeno, a z hrůzostrachem začal číst:
Ten kdo do podzemního světa vstoupí, už z něj nevyjde! Zlý Minthius, král a císař Podzemí, ho sežere. Jeho služebnictvo, většina to jaou draci, létají po podzemním světě, a všechny zlé skutky berou do svých pařátů. Zlo zpod pařátů pak vynesou k Stropu Podzemního světa, a do kořenů Zlostromu ho dají. Až jednou Zlostrom chytne oběť, z kořenů, bude zlo pršet, z kořenů bude zlo blýskat, blesky bude Zlostrom metat, a koho uhodí, stane se z něj drak, sloužící králi a císaři Minthiusovi. Ten kdo jen Mithiuse zří, rozpadne se v popel, který sežere služebnictvo Pánovo, ten...
Už to nevydržel číst, zaklapl knihu, zabouchl dveře, a utíkal pryč. Najednou slyšel z dílny řvaní: "PUSŤ MĚ VEN! GRRRR!! Stejně si mě budeš muset PŘEČÍST!!" To ta kniha. Je živá. Neskutečně se bál. Něco začalo mlátit o dveře. "Pusť mě ven!! Stejně budeš muset, budeš muset, muset, muset, muset, muset..."
"Ne! Já nechci, aby se ze mě stal šílenec!" To knihu uklidnilo, ale zachvilku začala opět opakovat: "Muset! Muset! Muset! Muset! Muset!!! MUSET!!!!!!"
