2 ... Duchter
Když bylo deset večer,máma a táta vtrhli do Kismalenova pokoje, a řekli, že jdou hledat Simetu. Měla se vrátit v šest, a ještě tu není. Nebere telefon, a tohle, a támhle, že prostě jdou. Kismalen šel spát, a těšil se na ráno, až oznámý sestře, že ji znemožnil odemknout domovní dveře. Za chvilku usnul.
Vzbudil se. Byla všude tma. Podíval se na budík: dvě hodiny po půlnoci. Zvedl se, a podíval se do ložnice rodičů, nic. Zjistil, že v celém domě nikdo není. Když si to uvědomil, naskočila mu husí kůže. Stalo se jim něco? Nakonec dospěl k závěru, že se vydá za nimi. Oblékl si nejteplejší mikinu, zimní bundu, rukavice vyštrachal, a čepici. Když bázlivě mačkal kliku u dveří, měl podezření, že umrzá. Do předsíně zavanul studený vánek temnoty. Bál se jít do tmy. Má snad zavolat policii? Ne. Je mi jedenáct, a to je věk, v kterém si hraji s autičkama. Ještě chodím na Judo, a umím nějaké chmaty obrany, i útoku. Nemám se čeho bát. Tak tedy vyrazil.Vzal si klíče, a potichu zabouchl dveře... Vydal se do tmy... Bál se... Lampy byli shaslé, a... kam se má vydat? Má jít po silnici do Rybniště? Po polní cestě do lesa? Či po žluté značce na kopec Jedlina měřící 490 m.n.m.? Nebo nasednout do nočního autobusu do Krásné Lípy? Zatím mu odvaha dávala se vydat po silnici do Rybniště, nebo jít na autobus. Tam by byli lidi, a to ne, ti by se divily co sem tak pozdě venku bez doprovodu... Tak do Rybniště? Vydal se tedy do Rybniště, do kterého to bylo po silnici asi 4 kilometry. Když přišel k silnici, na něco si vzpoměl: pan Duchter bydlí tady v paneláku, a je pro takové výpravy noční. Mám na něj zazvonit? Ano. Došel k bytovkám, a zjížděl pohledem zvonky. Najednou se rozvítilo, někdo jde! Kislamen rychle uhnul, a viděl jak se otevřely dveře, a vyšel zchrbený, malý a známý muž: Duchter. Vylezl ze křoví, a řekl k němu:
"D-dobrý d-den, p-pane D-duchter-re..." Duchter ho uviděl, a rozzářil se štěstím:
"Milý hochu, jdeš se semnou projít na půlnoční procházku? Či vyzkoušet Judo?"
"N-ne tak d-docela..." koktal.
"A co tak docela?"
"N-no, r-rodiče nejsou d-doma, a..."
"Ale oni se šli projít před chvilkou, viděl jsem je, šli směrem k lesu."
"A před jakou chvilkou??"
"Nu asi, v deset? Ano v deset."
"Ale teď jsou dvě hodiny a dvacet minut, to sou čtyři a půl hodiny, pane Duchtere, to je už moc velká noční prcházka."
"Lidé mají romantické noci v lesích, na kopcích," rozplíval se Duchter "Já být tebou jdu semnou se projít. Kam si měl vlastně namířeno? Do toho křoví, z kterého si vylezl asi ne. A ro že rodiče nejsou doma... jak to vlastně víš?" Vyzvídal Duchter. A tak mu tedy Kislamen vyklopil co se salo (při tom, když Kislamen říkal, že zabouchl dveře Simetě, a znemožnil tím vstup do domu, se Duchter rozesmál). Byl to hodný člověk, a nabídl Kislamenovi pomoc při hledání. Takhle to bylo snažší. Přešli silnici, a zamířily k lesu. Když vešly do lesa, nastala tma. Duchter si broukal písničku Čarodějnice z Amesbury, a cesta šla pomalu. Stoupali do kopce. Když došli k rozcestí Duchter oznámil, že se poívá kolik je hodin, a na ceduli. Vytáhl baterku, a na rozcestníku stálo:
Směr odkud přišli:
Doubice 0,9 km
Chřibská 5,3 km
Doleva nebylo nic, ale rovně:
Bor (486 m.n.m.) 1,6 km
Jedlina (490 m.n.m.) 3,7 km
"Půjdeme na Bor. To je kousíček. A jsou tři hodiny a dvacet minut."
Chtěl něco namítnout, ale neopovážil se. Cesta jim pomalu ubývala. Duchter byl konečně zticha, po tom co zaspíval:
"Vyjdeme na Bor,
podíváme se za obzor."
Ještě si chvilku prospěvoval něco jako:
"Pak vyjdeme na Jedlinu,
najdeme tam nejdenu midlinu."
Věděl že ho Duchter nechrání, nýbrž štve. Chtěl ho setřást, a tak zrychlil. Za pár desítek minut, už Duchter dvěstě metrů za ním rozvítil baterku, a sháněl se po Kismalenovi. Ten ovšem čtvrt kilometru před zaslechl dusivý výkřik matky.
